JÓGA V MÉM ŽIVOTĚ

Jóga má mnoho aspektů, tak jako i jiné oblasti života. Vše začíná od nás.

Je jenom na nás, jak ji budeme vnímat. My si informace hledáme a čteme, my si je vykládáme svým jazykem, my je zkoušíme a vytváříme si vlastní úsudky.

Každému jóga přinese něco jiného. Zároveň pro každého bude slovo jóga znamenat něco jiného. Všichni se ale jednou setkáme na jednom společném bodě. Na bodě, že nám něco přinesla. Co přinese, je už jenom na nás a naší životní cestě. 

Co přinesla jóga do mého života? V každé životní fázi mé jógové cesty bych psala o odlišných bodech. Důvod? Život i my se vyvíjíme určitým směrem. Co nám přinášelo hodnoty dnes, zítra může být úplně jinak. Proto dnes píši o těchto pěti skutečnostech. 

• Tady a teď. 

Změnilo se mé vnímání tří časových úseků života a působení mé samotné v nich. Náš život je tvořen minulostí, přítomností a budoucností. Minulost je část života, ke které se velmi často v myšlenkách vracíme. Přemýšlíme nad tím, proč se něco stalo a jak jsme mohli něco udělat jinak. Trávíme hodiny uzavřeni v naší hlavě s myšlenkami, které nemůžeme nijak změnit. Minulost už neexistuje. Neexistuje dokonce ani budoucnost. Je to jenom pojem. Pojem, který nás v hlavě odvrací od toho nejcennějšího, co máme, a to přítomného okamžiku. To, co utváří náš život a s tím spojenou minulost a budoucnost je přítomný okamžik. To, co prožíváme teď a tady je za pár okamžiků minulostí a je to jen krok do naší budoucnosti. Bude ji totiž utvářet. Zkuste vytěsnit z hlavy vše, co bylo a vše co bude. Zastavte se, dýchejte a vnímejte tady a teď. Je to dar. 

• Přijetí. 

V józe nejde o to na sobě pracovat, ale naučit se přijímat. Přijímat sebe jako celek, ať už se skládá z jakýkoliv částí. Částí, které tvoří náš charakter, naše chyby, naše reakce, naše nálady, naše přednosti, naše slabé stránky, naše celé JÁ. Přijetí sebe se odrazí do vnějšího světa. Odrazí se k přijetí ostatních a okolního bytí. Přijetí ale neznamená, že se vším souhlasíme, aby byl klid. Přijetí znamená vyrovnání se s tím, že někdo další si nosí svou pravdu. Pravdu, která se nerovná té naší. Každý máme právo na svůj život, své myšlenky a svou cestu. Přijetí je klíč. 

• Vděčnost. 

Vděčnost je pocit. Pocit, který nepřichází do našeho života automaticky. Ve většině případů projevení vděčnosti nastává v případě, když nás potká událost, která ji vyvolá. Životní událost, která nám něco vezme. Vezme nám to, co jsme potřebovali nebo chtěli. Poté nastává projevení vděčnosti za to, co máme. Vděčnost je mocná mantra, která by se měla u nás projevovat na denní bázi, bez předem uskutečněné události. Zkuste si vyjádřit vděčnost za skutečnosti, které mnohdy považujeme za automatické. Ať už je to dech, zrak, nebo naše nohy. Stejně tak jako pitná voda z kohoutku nebo střecha nad hlavou. Věřte, že nejsou pro mnohé samozřejmostí… za co jste v tuto chvíli vděční? 

• Neulpívání. 

Neshromažďovat věci, to byl oříšek. Dlouhé roky jsem si schovávala hmotný majetek, o kterém jsem si myslela, že uchovává vzpomínky. Světe div se, u mnoha věcí jsem si nedokázala po pár letech danou vzpomínku vybavit. Podobně to bylo u oblečení. Nechtěla jsem vyřadit ze svého šatníku svetr, protože jsem si říkala, že ho možná ještě někdy obléknu. Neoblékla. Schovávala jsem si i další drobnosti, které jsem oštítkovala nálepkou “bude se mi ještě v budoucnu hodit”. Nálepka k ničemu, protože se mi nehodily a už jsem je nikdy nepotřebovala. Ono totiž moc věcí k životu nepotřebujeme. Trvalo mi, než jsem to pochopila. Musela jsem se zároveň dostat z pocitu, že mi vadí, když mi někdo hmotný majetek vezme. Musela jsem se naučit ho umět vzdát sama. Vzdát se sama věcí, které nemají smysl. Bylo to velmi těžké, protože vyrůstáme v materiálním světě a měnit zažité věci vyžaduje spoustu energie. Stálo to ale za to. Pocit neulpívání je neskutečně osvobozující. Co mi pomohlo zredukovat nesmyslné množství majetku? Byla to opravdu jenom jóga? Byla toho nedílnou součástí. Pomohla mi totiž změnit vnímání hmotného majetku jako takového. K tomu ale přispělo i pět stěhování za tři roky, které mi pomohly majetek zredukovat pouze na ten “potřebný”. Uvozovky musím uvést, protože vím jistě, že i teď bych ze svých pár krabic majetku dokázala udělat jednu a stále bych měla vše, co potřebuji. 

• Hodnoty života. 

Dnešní životní tempo by se dalo přirovnat k jedné větě z mého oblíbeného českého filmu, a to ”nezastavujeme, jedeme”. Přesně, nezastavujeme, protože to neumíme. Mnozí by řekli, že nás dnešní celosvětová situace učí zpomalit, ale ruku na srdce, až vše pomine, bude velmi snadné naskočit zpátky a následovat druhé slovo ze zmíněné filmové věty. Jedeme, protože spěcháme. Kam? Honíme se za penězi, majetkem, úspěchem. Chceme všechno, hned teď, a přitom všem ještě pocítit radost, štěstí, a především vnitřně uspokojit ego, které neustále křičí, že něco potřebuje. Je až paradoxní, jak moc se honíme příkladem za penězi, abychom mohli odjet odpočívat na dovolenou, protože jsme unavení z práce. Spěcháme za penězi, vědomě se unavujeme a potom jedeme na týden odpočívat, abychom mohli naskočit zase zpátky. Paradox za paradoxem. Opravdu potřebujeme peníze, abychom si odpočinuli? Opravdu pracujeme od nedivím do nevidím, abychom mohli později odpočívat? Opravdu to je pouze penězi zaplacená dovolená, co nám přinese odpočinek? Hodnoty života se nenacházejí v materialismu, ale na opačné straně. Nacházejí se v pocitech. Nacházejí se v přítomném okamžiku. Nacházejí se v nás. Je to zdraví. Je to láska. Je to náš charakter. Ani jedno si za peníze nekoupíme a denně nám přinesou to, co si snažíme uměle vytvořit ve světě materiálním. 

Každý jsme jiní, ale v jádru stejní. Každému jóga do života přinese něco odlišného, ale vím, že všem přinese přesně to, co má…