T E R E Z APosledních několik dní bylo náročných. Týdenní bolesti vyústily v neplánovanou operaci a já se utvrdila v tom, že je lepší neplánovat.
Ve výsledku bolesti a utrpení jsou tady, aby nám přinášely uvědomění. Pár dní před Vánoci mi to přineslo víc než to... Zápisky z nemocničního lůžka mi pomohly, třeba pomůžou i někomu dalšímu…
Den 1.
Vnitřní klid, který si v sobě nosím, hledám marně. Roky meditační praxe se rozplynuly jako dým a já mám pocit, že jsem vše zapomněla. Utichnout mysl plnou pochyb, smutku a strachu je neuvěřitelně těžký a nemožný. Cítím slzy na tvářích, nejdou zastavit. Nechci brečet, ale čím více si tohle vnitřně říkám, tím proud slz po tváři zesiluje. Žaludek mám vzhůru nohama. Potím se, ale končetiny mám studené jako led. Motá se mi hlava. Mám strach. Strach je tak silný, že mám pocit, že západní medicínu odpískám. Na druhou stranu se těším na pocit úlevy od bolesti, se kterou se týden potýkám…
Den 2. ráno před operací
Mám v žíle kanylu, chce se mi čůrat a žaludek mám na vodě. Zvláštní, že se mi chce na toaletu, když jsem nepila 12 hodin žádné tekutiny. Je to stres. Mám to tak vždycky. Pamatuji si sebe před zkouškami, pokaždé ten stejný pocit. Pípá mi telefon se zprávy od mých milovaných osob. Čtu každý řádek a vlhnou mi oči, každé slovo mě hřeje a dodává mi neskutečnou odvahu. Jsem připravena. Je to jako letět letadlem. Absolvuješ to občas. Jsi nervózní, ale nezbývá ti nic jiného než věřit pilotovi. Je to jako dnes. Operaci taky absolvuješ (snad nikdy) jednou za čas a nezbývá ti nic jiného než věřit doktorovi. Věřím ti, doktore.
Den 2. pár minut před operací
Je to tady. Vezou mě na sál. V duchu si říkám, proč mě neuspali už na pokoji? To si jako sama lehnu na operační lůžko? Je to tak. Sestra mě po chvíli co dorazíme na místo zvedá a dává mi instrukce. Sundat košilku, přidržet prostěradlo podpaží a jdeme. Se sestrou v patách si kráčím na operační sál. Jsem jako rocková hvězda až na to, že mi žilou kolují antibiotika. Ulehnu a poslouchám z rádia vánoční písničku od Ewy Farné. Emoce startují a slzy s nimi. Sestřičky mi říkají, ať nepláču a začnou se smát a vykřikovat, že tohle je nejvíc radostný sál v celé nemocnici. Usměju se štěstím a klidem. Teď můžu v klidu usnout. Jsem v dobrých rukou.
Den 2. po operaci
Otevírám oči. Vidím tři sestřičky, které kolem mě běhají a něco na přístrojích nastavují. Něco mi nejspíše říkají, ale přes bolest a otupělost neslyším ani jednu z nich. Koukám kolem sebe, zda už to mám za sebou nebo teprve před sebou. Kolem mě to jako sál už nevypadá. Jak jsem tedy usnula? Dali mi něčeho dýchnout, nebo mi to pustili žilou? Nemám tušení. Podle hodinek to byla půl hodinovka a tím se vnitřně uklidním, že vše muselo dopadlo dobře. Ale i tak. S únavou, bolestí a vyčerpáním netrpělivě čekám na doktora. Zkusím ještě usnout. Jde to těžko. Pálí mě stehy a trčí ze mě milion hadiček. Kroutím se jak žížala, kterou vyplavil déšť ze země na povrch. Po velmi nepovedeném spánku, který by se podle klasifikace nedostal do žádné hodnoty REM ani NREM, to vzdávám a začínám počítat lustry. Je jich 27. To je jiná diskotéka na JIPce, pomyslím si. V tom vchází doktor a já najednou cítím, jak mám vyšší tep. Netrpělivě čekám, co řekne. Koukám na jeho ústa a čekám až se začnou hýbat. “Vše proběhlo v pořádku, bez komplikací. I teď jste stabilizovaná krásně.” Pocit úlevy, který mě zavaluje se nedá popsat. Vnitřně slavím. Jsem vděčná. Děkuji všemu. Děkuji vesmíru.
Den 2. pooperační sprcha
Mění se směna. Nová sestřička se se mnou nemazlí. Strhává mi obklady ze stehů a já se svíjím bolestí. I přes hořkost na jazyku vím, že něžně to sundat nemohla. Druhá sestřička mi pomáhá si sednout na okraj postele. Je mi zle a žaludek se mi hlásí v krku. Chce se mi zvracet. I z představy, že si budu za pár chvil muset stehy ručně umýt. Zvedám se na nohy s oporou sestřičky. Držím se ji pod křídlem jako anděla. Krůček po krůčku jdeme k cíli jménem koupelna. Jsme tady. První co vidím je sprcha s židlí. Hned si sedám nebo omdlím. Sestřička mě instruuje, jak se osprchovat. Nevidím se jí, vypadám jako bych držela sprchu úplně poprvé v ruce. Teče po mě voda a místo slasti, cítím zimu. Sestřička mi dává další instrukce – mýdlo na stehy. Je to tady. Musím se na ně kouknout. Mhouřím oči. Není to tak zlý, moje hlava z toho vytvořila daleko větší sci-fi. I tak se mi začíná dělat zle. Rty mám během sekundy fialové a začnu se klepat zimou. Rozhodnu se vynechat čištění zubů, protože mám pocit, že se v koupelně složím. Sestřička mě odvede do postele, přikryjte až ke krku a mě začíná být zase dobře.
Den 3. ráno
Bolest ustupuje. Sama? Nebo to zapříčila dvojitá dávka prášků na bolest? Kdo ví. Je mi líp. Bezbolestně se dostanu i na bok. Třikrát hurá. Zaujmout jinou pozici, než na zádech je úleva. Přichází sestra. Odkrývá mě a vidí krev. Teče mi pupík a jsem horká. Je vám zle? Ptá se mě. Dobrá otázka 24 hodin po operaci. Máte zvýšenou teplotu. Pojďte, jdeme umýt krev. Přesně to jsem chtěla. Znovu vidět nejen stehy, ale nově i krev. Je mi zase zle, když slyším instrukci – mýdlo na stehy. Mydlím a umývám krev, připadám si jako národní hrdina. Zvládla jsem to, jsem vyspaná a mám sílu bojovat. S novou energií si konečně čistím i zuby. Přichází doktor a říká mi, že si vedu skvěle. Teď si připadám jako mezinárodní hrdina. Dnes vás převezeme na váš pokoj a začnete i jíst. Brečím štěstím. Mám už opravdu hlad po 39 hodinách hladovky.
Den 3. převoz na pokoj
Jsem tady. Žádné přístroje. Jen televize. Tu stejně nezapínám, nemám ji ani doma, neláká mě ani tady. Chci klid a knížku. Dostala jsem rohlíky. Stejně váhám, zda se do nich zakousnout či nikoliv. Vstávám sama. Chci vědět, jaké to je. Marně pátrám v hlavě instrukce sestřičky z JIPky. Na bok, nohy dolů a zároveň si pomalu sedat. Sedím. Teď je čas vstát. Je to fuška. Začíná se mi dělat zle. Jsem nahrbená jako babička. Nejen ve stoje, ale i při chůzi. Jdu pro knížku, jsou to dva kroky tam a zpět. Mám ji. Teď otočit a rychle zpátky. Dotýkám se rohu postele a mám pocit, že jsem uběhla maraton. Je mi mdlo. Ulehám s pocitem vítězství a v duchu si říkám, že tohle bude ještě legrace.
Den 3. na pokoji
Je to na mě. Žádná sestra. Žádný pomocný anděl. Musím se vzpamatovat. Musím pomalu začít fungovat. Sedat. Vstávat. Lehat. Musím. Musím začít jíst. Potřebuji energii. Potřebuji sílu. Potřebuji do sebe dostat víc než rohlík. Jsem zvědavá na vegetariánskou nemocniční stravu, snad to nebude jen rohlík a pomazánkové máslo. Je půl 12 a sestřička klepe s obří krabičkou a hlásí oběd. Je tam hlavní chod a polévka. Snad bude u daných jídel platit “chutná lépe, než vypadá”. Chutí si vybavím základní školu a jídelnu. Není to tak zlý, horší je začít zase jíst. Hlavní chod bez polévky do sebe soukám dvě hodiny čistého času. Na polévku už nemám místo. Po jídle mám energii na sprchu, usmyslím si. Dojdu do koupelny, podívám se na svůj bílý obličej a řeknu si, že večerní sprcha bude lepší nápad.
Den 4. brzké ráno
Vchází sestra. Budíček. Za chvíli je vizita, budete si přát čajík nebo čisté oblečení? První, co mě napadne, není sestra jako sestra. Sestřičky na JIPce jsou od rány. Nemazlí se s vámi. Do teď si pamatuji strhnutí obkladů nebo nemilosrdné čištění pupíku. Budu si vás pamatovat! Trochu přehráním. I když to tak nezní, jsem vám vděčná za tu péči. Co bych si na JIPce bez vás počala. Vždyť já byla v takovém limbu, že bych nenapočítala ani do pěti. Jenže sestřičky na lůžkovém oddělení to je jiná písnička. Připadám si jako princezna, která vždy váhá nad tím, zda si pro prášek na bolest zmáčknout knoflík nebo si dojít sama. Po pár hodinách po operaci zvolím knoflík a v hloubi duše doufám, ze vás nebudu otravovat. Neotravuji. Přiběhnete s úsměvem na tváři. Jste skvělé, děkuji za to.
Den 4. rozhodnutí o propuštění
Je to tady. Hrdě si v županu kráčím pro verdikt. Cítím se dobře. V hlavě už slyším, že jdu domů. Lehám si statečně na kozu a doktor mi začíná dělat ultrazvuk. V jeho očích, ale už vidím odpověď. Raději zavřu oči. Je strašný, jak dokážeme číst jen ve tváři. Znepokojím samu sebe. Doktor diktuje sestře latinské nesmysly, kterým nerozumím. Verdikt – domů nejdete. Odpoledne uděláme ještě jedno vyšetření a uvidíme. Slzy po tváři tečou proudem. Smutek a panika začínají vládnou hlavě. Spouští se proud otázek. Vánoce v nemocnici? Jsem v pořádku? Co přesně tam viděl? Proč se to sakra děje? Utírám slzy a koukám z okna. Potřebuji se uklidnit. Je toho na mě moc.
Den 4. o hodinu později
Přichází sestra, že každý rok na konci probíhá kontrola lůžek. “Nevadí vám slečno, když si na chvíli sednete na židli?” Nevadí. Mě už asi nikdy nebude nic vadit. Sedím na židli a pozoruji dva muže, kteří testují mé lehátko. Mačkají všechna tlačítka a zkoušejí všechny polohy. Je to zajímavé pozorovat. Nominuji to na můj největší zážitek za poslední tři dny. Muži odchází a sestřička, kterou jsem už ráno nominovala na nejlepší za celý pobyt, se mě ptá, zda něco nepotřebuji. To víš, že jo. Potřebuji znát pravdu! “Sestřičko, myslíte si, že půjdu dneska domů?” Výraz mluví za vše. Slova to potvrdí. Nepůjdete. Zítra dopoledne se rozhodne. Je to jasný. Na Štědrý den se budu probouzet v nemocnici… k tomu není co dodat.
Den 4. večer
Je večer před Štědrým dnem a já usínám v nemocnici. Tohle jsem si nepřála ani v tom nejšílenějším snu. Koukám z okna do tmy. Vidím jen odlesky pouličních lamp. Přemýšlím nad tím, proč se to všechno děje. Tento rok má spoustu momentů, které mě mnohé učí. Tento je jeden z nich. Moment, který mi znásobuje vděčnost. Vděčnost za život, zdraví a čas s nejbližšími.
Den 5. vánoční ráno
Je ráno. Krásné Vánoce Teri, přeji si v duchu. Někdo to říct musí. Zvláštní probouzet se zrovna tady. Vánoční atmosféru to nepotkalo ani obloukem. Ležím na gynekologii a porodnici v jednom. Pamatuji si, že v noci přišla sestřička pro lehátko určené pro miminka, které mi tady dělalo společnost. Hlukem mě probudila a omlouvá se se slovy “nějak jsme se na Vánoce rozrodili”. To je nádherný, rodí se nové životy a já jsem u toho blízko. Možná to jsou opravdu Vánoce i když kolem mě nejsou světýlka a baňky.
Den 5. kontrola a rozhodnutí o propuštění
Doktor vchází. Z důvodu akutních případů o dvě hodiny později, než bývá běžná vizita. Netrpělivě čekám. Ptá se mě na otázky a já mluvím pravdu. Nic víc než pravdu. Přiznám se mu i k mému strachu z krve a že si neumím vymývat pupík. Nasazuje rukavice a dělá mi instruktáž. Stehy, pupík, krev. Je mi zle. To mu ale nepřiznám, jinak nepůjdu domů. Zvládnete to? Jasně, pane doktore, jako nic, lhala jsem. Můžete domů. Můžu? Opravdu? Vánoce doma? Všechno zvládnu, slibuji na holý a bolavý pupík.
Závěr všech zápisků? Opatrujte se.
S láskou,
