T E R E Z ANevím, kdy se přesně zlomilo, že jsem začala na své sny říkat ANO. Obvykle jsem životní příležitosti odsunula na druhou kolej, protože jsem měla pocit, že ještě nejsem připravená. Přitom se celou dobu stačilo rozhodovat srdcem.
Srdce mě táhne k józe posledních několik let, ale upřímně poslední dva roky nejintenzivněji, protože samotný význam pro mě nabral jiný rozměr. Začala jsem se věnovat meditaci a studiu indické filozofie, a v tom nastal ten zlom. Zlom, díky kterému vím, že se z koníčku stala součást mého bytí.
Jak to tak bývá, pokud něco milujete, dokážete to reflektovat i na své okolí. Neříkám, že jsem si s tou myšlenkou nepohrávala sama, ale když vám vaše okolí začne říkat, zda začnete učit – vryje se vám to do paměti více. Nechci si stanovovat mezníky a mít nalajnovaný život, nechávam ho plynout a když mi něco přihraje do cesty, rozhodnu se, zda to budu následovat. Rozhodla jsem se, že si tedy najdu kurz, u kterého budu mít vnitřní pocit, že je to přesně to, co hledám. Potřebovala jsem místo, kde budu cítit duchovní energii, bude prostor pro meditaci a budu cítit, že se naučím něco víc, než být učitel jógy. Hledala jsem skoro dva měsíce, než jsem narazila na Inner Yogu. Pamatuji si do teď svůj pocit, když jsem si poprvé četla celý popis a samotné instrukce, u kterých jsem hned na začátku měla ten můj vnitřní pocit. Pocit, podle kterého se rozhoduji posledních pár měsíců. Snažím se poslední dobou věci moc nepromýšlet a opravdu následovat můj vnitřní hlas a srdce. A věřte, že tohle bylo po prvních pár minutách víc než jasné. Byl to kurz přesně pro mě.
Samotnou přípravou na kurz jsem žila posledních několik měsíců. Znamenalo to pro mě celý svět. Byla jsem každý den vděčná za to, že si za pár měsíců, týdnů, dní splním sen. Sen, který jsem si vytvořila. Poprvé v životě jsem sama odjela tak daleko od rodiny, věnovat se na měsíc něčemu, co milluji nejvíc.
Jak to tedy všechno bylo?
Na konci července jsem tedy odcestovala na Bali, do Ubudu. Pro mě nejvíc spirituálního místa na této planetě. Pamatuji si do teď své pocity, když v letadle zahlásili, že jsme přistáli na Bali. Výstup z letadla bych opravdu přirovnala k výstupu z mé komfortní zóny. Byla jsem nervózní, ale strašně šťastná. Měla jsem pocit, že se opravdu nácházím ve správný čas na spravném místě.
Popisovat celou měsíční cestu nemá smysl. Je podstatné, že jsem našla více, než jsem si mohla na samotném počátku představit. Našla jsem sebe, našla jsem 23 úžasných duší, našla jsem odpovědi na otázky. Nemohla jsem si ani ve snů přát úžasnější učitele, než jsem měla tu čest mít.
Je to o lidech.
Potkat lidi z celého světa, ať už ty, kteří denně stáli přede mnou a trávili s námi čas, aby nám něco předali nebo potkat lidi, kteří měli stejnou vášeň jako já, bylo něco z čeho čerpám energii doposud. Každý jsme byli jiní, ale všichni v jádru duše stejní.
Všem, kteří byli na mé měsíční cestě bych chtěla ze srdce poděkovat, protože bez ani jednoho z Vás by to nebylo takové, jaké to bylo.
Těším se, až se znovu potkáme, protože já věřím, že se potkáme.
