MŮJ PORODNÍ PŘÍBĚH

Třetí únorová středa, zvony se připravují odbíjet pravé poledne a já ve vodě rodím nový život plný řevu. Řevu, kterým dává najevo, že přišel změnit svět. 

Od svého porodního příběhu jsem neměla žádné očekávání. Měla jsem představy. Snila jsem o tom, jaký můj porod bude. Netušila jsem, zda mám tu moc ovlivnit tak specifický životní okamžik. Na druhou stranu jsem neměla v plánu nic ovlivňovat. Chtěla jsem život nechat napsat příběh, který byl pro mě připraven. A to považuji za ten úspěch. Nechat život plynout, a hlavně mu věřit. Věřit, že vše se děje přesně, jak má. 

Je to přesně týden, co přesahuji svůj odhadovaný termín porodu. Moje hlava posledních několik dní začala vytvářet scénáře vyvolávaného porodu, kterému jsem se zuby nehty bránila. Ach, ta hlava. Mocný to nástroj. Dala jsem si za cíl – utišit hlavu. Vyžadovalo to mnoho úsilí, ale povedlo se. Vyhrála jsem nad ní a v tu noc to začalo…

Jeden z faktorů těhotenství je častá potřeba toalety, a to i v noci. Na místo snů mě budilo moje tělo. Byly tři hodiny ráno a já po návratu z toalety začala cítit tlak v kříži. První mě napadlo, zda jsem se špatně nezvedla, nebo si naopak špatně nelehla. Pokusila jsem se usnout. Marně. Tlak v kříži a v celých bedrech přicházel a odcházel. Uběhla hodina a já se neustále v posteli vrtěla jako žížala. Svými pohyby jsem probudila i svého muže. Dříve než uděláme s mužem závěry a budeme volat do porodnice, jsem se rozhodla pro teplou sprchu, protože když tlak ve sprše odejde, byly to pouze poslíčci. Nebo takto to alespoň psali na internetu. Dvacetiminutová sprcha byla vysvobození. Vlnila jsem se pod kapkami teplé vody a svou dvacetiminutovku jsem si užívala. Jednoduše jsem vodní tvor. Bohužel voda s tlakem v kříži nic neprovedla … a tak jsem si vnitřně spolu s ubíhajícím časem pod tekoucí vodou začala uvědomovat, že Max už se rozhodl. Zalezla jsem si zpátky ke svému muži, objala jsem ho a řekla jsem, že možná už je to tady. Tom je velmi zodpovědný člověk, takže by nejraději vyrazil do porodnice ihned. Já si chtěla ještě pár zesilujících kontrakcí užít doma. Pro jistotu jsem si pomocí aplikace začala měřit jejich pravidelnost, abych byla připravená na rozhovor s porodnicí. Aplikace po konci měření zapípala a zobrazila nám text, že máme ihned vyrazit do porodnice, protože kontrakce jsou pravidelné po 5 minutách. Tato zpráva mého muže rozhodně neuklidnila. Kolem půl 6 tlak v kříži začal zesilovat a já sama usoudila, že je potřeba vyrazit.  

Naschvál kontrakce nenazývám jako „bolest v kříži“, protože jsem věděla, že jsem teprve na začátku a bolest v pravém slova smyslu teprve přijde. 

Vzala jsem mobil a volala jsem do porodnice. Celou situaci od tří hodin jsem jim popsala dopodrobna a rozhovor jsme ukončili slovy „v klidu se sbalte a pomalu vyrazte za námi“. Objevil se mi úsměv na tváři a slzy štěstí v očích, protože mi konečně došlo, že opravdu rodím. S každou další kontrakcí jsem šla pomalu na všechny čtyři na podlahu, takže dostat mě do auta nebylo snadné, ale můj Tom si poradí se vším, i s rodící ženou. Hodinová cesta do Rakovníku na přední sedačce spolujezdce nebyla úplně ideální. Byla jsem nucena polohu na všech čtyřech vyměnit za leh na zádech, protože se nesmí ani v den porodu zapomínat na bezpečnost. V autě mi pomáhalo při každé kontrakci pevně svírat dlaň mého muže. Tom podle hodin na rádiu začal počítat pravidelnost kontrakcí a podle jeho slov jsme se už dostali na tři minuty. Do porodnice jsme dorazili přesně v 7 hodin ráno. Při příjezdu nás první museli otestovat. Nikdy víc jsem se nemodlila, abychom byli negativní. Bylo tomu tak a my si oddechli, že si porod můžeme užít bok po boku. Na příjmu jsme byli jediní. Vlastně jsme na celý můj porod byli jediní na oddělení, a to považuji za krásnou výhodu, kdy atmosféra byla uvolněná a všichni věnovali pozornost jenom nám. Skoro jako zaplacený VIP porod. Maličkému měřili ozvy a mě kontrakce. Zpráva hovořila jasně „pacientka dorazila s pravidelnými kontrakcemi po 3 minutách“. Myslím si, že jsme si příjezd naplánovali krásně. Udělali mi i vyšetření porodních cest a ultrazvuk, aby se ujistili, že mi mohou umožnit mé přání – porod do vody. 

Ano, je to tak. Přála jsem si porod do vody. V říjnu minulého roku jsme s Tomem absolvovali kurz Hypnoporodu, který nám oběma změnil celkově pohled na porod. Prosím, nepředstavujte si pod tímto názvem nic ezo. Ono to tak jenom zní. V kurzu jsme se zabývali dechovým cvičením, relaxacemi, přípravou na porod, mluvili jsme o rizicích, taky na co se připravit v porodnicích, na co máme právo a tak dále. Opravdu kurz Hypnoporodu od Jemného Zrození pod vedením Petry Bendlové doporučujeme všem párům, které tento silný životní okamžik čeká. Zde jsme narazili i prvně na porod do vody a porodnici Rakovník. Začali jsme si na tomto základě zjišťovat víc a víc. Po večerech jsme vyměnili Netflix za videa porodů do vody a byli jsme fascinováni, jak jsou ženy při porodu do vody klidné, uvolněné a jak porod probíhá hladce. Vodu miluju a ve sprše bych klidně strávila hodiny, pokud bych nemusela platit účty, a tak jsem věděla, že tohle je cesta pro mě. 

Po všech vyšetřeních mi doktor oznámil, že porodu do vody nic nebrání. Dokonce Max byl v nejideálnější poloze na přirozený porod. K porodu nás doprovázela porodní asistentka Jenifer, kterou jsem pár dní zpátky potkala v těhotenské poradně. Díky tomu jsem věděla, že je velmi příjemná. Už při doprovodu na porodní pokoj jsem byla vděčná, že má službu zrovna ona. Vše, co nám říkala, jaký tón hlasu měla, pomáhalo k tomu, že jsem se cítila jako bych rodila doma v kruhu rodinném. Jenifer mi pomohla ulehnout do postele, kde mě podložila polštáři. Tom si sedl vedle postele a při každé kontrakci mi poskytl i svou dlaň, abych měla co drtit. Bylo půl 9 ráno a já pomalu cítila, jak kontrakce nabírají na intenzitě. Při každé kontrakci jsem se svíjela a opakovaně Tomovi drtila ruku. Bylo zajímavé, že jsem si vždy kontrakce představovala jako bolest v břiše, něco jako menstruační bolest, ale tu jsem za celou dobu ani jednou nepocítila. Takže jsem si prožívala intenzivní tlak v kříži a bedrech. Pomalu jsem začínala mít pocit, jako by mi někdo chtěl rozdrtit kostrč. Ničemu jsem se nepoddala a stále jsem udržovala svou koncentraci. Mou motivací byl můj syn, kterého jsem chtěla mít už co nejdříve v náručí. Současně se projevila i síla mé mysli, která mi neustále opakovala, že neprožívám bolest, ale krásný porod.

Součástí porodu do vody je povinný klystýr. Upřímně, ten bych absolvovala, i kdybych do vody nerodila. Do dnes vzpomínám na to, jak náročné bylo prožít kontrakci a u toho vykonávat potřebu. Nemohla jsem si dovolit ze záchodové mísy upadnout na všechny čtyři, a tak započala šílená půl hodina na toaletě. Bylo to náročné, ale stále jsem si v duchu opakovala, že to bude ještě náročnější. Z koupelny jsem neodešla dřív, dokud jsem si na závěr nedala sprchu, která mě příjemně uvolnila a trochu pomohla zapomenout na mé rodeo na toaletě. Tom mi jako gentleman pomohl dojít zpátky do postele… a věřte, ne nadarmo se říká, že klystýr urychluje porod. Jakmile jsem ulehla zpátky do postele, ucítila jsem neskutečný tlak na spodku. Souběžně s tlakem jsem zakřičela na Toma: „já rodím!“. Intuice? Kdo ví, prostě jsem věděla, že je to tady. Přes tlačítko Tom zavolal porodní asistentku, která mi ještě dříve, než jsem šla do vany vyšetřila porodní cesty. Po jejím výrazu jsem pochopila, že je na čase přejít rychle do vany, a tak se taky tak stalo. 

Netuším, zda za to mohla voda, nebo už delší čas a moje mírné vyčerpání, ale kontrakce mi přišly snesitelnější. Jako bych je dokázala hravěji prodýchat. Na zdi přede mnou visely hodiny. Bylo půl 11, to byl můj začátek druhé doby porodní, tedy porodu do vody. Když přicházely jednotlivé kontrakce, měla jsem od porodní asistentky instrukce, že bych měla přetlačit tlak, který mám ve spodku. Tlačila jsem a k tomu mi pomáhal i řev, který mi dodával v danou chvíli sílu. Popostrčila mě, ať si při další kontrakci šáhnu dolů a ucítím maličkého. Byl to zvláštní pocit a já nevěděla na co přesně sahám, zda to je vůbec hlavička. Přišlo mi, že se snažím velmi dlouho tlačit a prodýchávat kontrakce, ale nic se nedělo. Trvalo to věčnost, přesně třicet minut, protože hodiny přede mnou ukazovaly 11 dopoledne. Tom stál celou dobu za mnou. Koukali jsme na sebe. Hladil mě po vlasech, čele, zátylku… a říkal mi, jak skvěle si vedu. Jenifer na mě kouká a říká mi, že budeme muset nejspíše prasknout vaku blan (neboli plodový obal) a tím prasknout plodovou vodu, protože je pro mě očividně náročnější porodit miminko i s vakem. Max byl totiž stále v plodovém obalu! Zeptala se mě, zda si chci vak prasknout sama. Byla jsem v šoku, ale i v nadšení, protože jsem ze sebe rychle vyvalila: „ano!“. Navedla mě, že to je jako prasknout balónek. Jednoduše při další kontrakci si ho dole nahmatejte a nehtem ho štípněte. První, co mě napadlo bylo, zda nemůžu ublížit miminku a jeho hlavičce. Nemůžete, miminko není tak blízko konci vaku. Při další kontrakci jsem rychle nahmatala balónek a praskla ho. Povedlo se na poprvé a velmi rychle. Cítila jsem uvolnění. Tlak dole už nebyl tak silný. Byla jsem ráda, že jsme to udělali, protože potom se vše urychlilo. Jenifer mě navedla, jak zadržet dech a jak tlačit. Byla upřímná a dodala: „budete mít pocit, jako byste se měla dole rozpůlit, ale krásně to zvládnete“. Taky, že ano! Nic jsem nevzdávala. Uběhla hodina. Na stěně hodiny hlásily půl 12 a já tlačila přesně podle návodu. Kontrakce, pořádný nádech, zadržet dech a tlačit. Nevydávat žádný zvuk, udržet veškerý vzduch uvnitř sebe. Křečovitě jsem se držela madel vany a tlačila. Znovu a znovu, než jsem uslyšela „pojďte si šáhnout na hlavičku.“ Cítila jsem štípání dole, takže jsem si byla vědoma, že už hlavička musí být venku. Do dnes netuším, jak popsat, tak silný moment. Mít možnost s Tomem být první na světě, kteří se dotýkají jeho hlavičky. Cítila jsem spoustu vlásků, jak mu plavou pod vodou. Neskutečně mě tento moment nakopnul a já věděla, že už chci mít svého syna v náručí. Přišla další kontrakce. Nádech, zádrž a tlačit! Instinktivně šahám dolů, protože vím, že jsem syna porodila. Jenifer mi ho ukládá na hrudník. Pláče, křičí, řve JSEM TADY! Ano, jsi tady Maxi. Nemůžu tomu uvěřit. Ve svém náručí držím svého syna. Děkuji Bože. Děkuji Vyšší moci. Děkuji Vesmíre. Děkuju Všemu. 

V místnosti už byl i doktor, dětská lékařka a sestra. Tom s Jenifer mi pomohli se opatrně dostat s Maxem z vody na porodní lůžko. S Maxíkem nás obalili dekami, aby nám bylo teplo a my si společně začali užívali bonding. Jeho nahaté voňavoučké tělo na mém. Byla jsem tak šťastná. Nezapomněli Maxíka obalit i do naší červené deky, kterou jsme si přinesli z domova. Miminka se celých 9 měsíců nacházejí v děloze, která má načervenalou barvu, takže je pro ně příjemnější po porodu mít na těle deku této barvy. Přála jsem si, aby mi syna nikam po porodu neodnášeli, aby potřebná vyšetření udělali na mém těle. Tak se taky stalo. Já a Maxík jsme si sebe navzájem užívali další dvě hodiny. 

Porod ale ještě nebyl u konce. Poslední částí je porod placenty. Nabídli mi na urychlení píchnutí oxytocinu. Odmítla jsem. Zvládla jsem celý porod bez léků, zvládnu i porod placenty. Měla jsem na sobě Maxe. Užívala jsem si čas s ním. Nevěřícně jsem na něj koukala a porod placenty vůbec neřešila. Za necelých padesát minut vyšla přirozeně ze mě ven. Uvědomuji si malinké dvě kontrakce, při kterých jsem zatlačila. Necítila jsem žádnou placentu procházející ven, ale stalo se tak, placenta byla venku. Jenifer nám ukazovala placentu a říkala věci, které z ní vyčetla. Stále žasnu nad tím, jak to příroda všechno vymyslela. V porodním přání jsme měli, že si přejeme nechat dotepat pupečník. Pupečník stále i po porodu převede jednu třetinu krve objemu miminka, což má pozitivní vliv na spoustu faktorů vývoje. Až po hodině a čtvrt Tom teprve přestřihl pupeční šňůru a já byla nejšťastnější, že nám všechno z našich porodních přání krásně vyšlo. 

Na závěr nastalo potřebné vyšetření doktorem, aby zjistil a ošetřil případná poranění. Nabídli mi rajský plyn se slovy, že vyšetření zrcadly, které pan doktor provádí není příjemné. Opět jsem si zopakovala, že jsem porod zvládla bez jakýkoliv léků, takže zvládnu i tohle. Kontrolu doktor začal se slovy, že toto vyšetření je méně bolestivé než porod. Mě porod překvapil svou “bolestí”, takže jsem si říkala, že tohle zvládnu levou zadní. Především jsem měla na svém těle v pořádku svého syna, takže jsem věděla, že teď už zvládnu cokoliv. Upřímně, vyšetření mě bolelo možná víc než samotný porod. Nejspíše to bylo tím, že už tak vám spodkem projde hlavička a celé tělíčko nového člověka a nechcete, aby o hodinu později vám ji někdo další začal roztahovat nějakými kovovými zrcadly. Chvíli jsem se lehce svíjela a stahovala prsty u nohou, ale můj muž vedle mě a můj syn na hrudníku mi dodali potřebnou sílu. Po pár minutách verdikt doktora zněl jasně “pouze malá natrhlinka uvnitř, kterou zapudruji, jinak naprosto bez poranění”. Byla jsem vděčná a šťastná za své tělo. Porod nového života zvládlo na jedničku.

Na samotný porod jsem svou mysl, duši i tělo připravovala už od října, kdy jsme s Tomem absolvovali kurz Hypnoporodu. Od té doby jsem se pravidelně soustředila na relaxace a dechová cvičení, která nám předali na kurzu. Zařazovala jsem i svou milovanou meditaci. Poslední měsíc před porodem jsem k tomu všemu přidala i pravidelnou konzumaci maliníkového čaje, pojídání datlí a lněného semínka a v neposlední řadě jsem prováděla i pravidelnou (opravdu denní) večerní masáž hráze, u které šel vidět pokrok už třetí den. Na závěr jsem začala pár dní před určeným dnem porodu i s bylinnou napářkou se speciálními bylinkami. Nakonec jsem napářku stihla provést dohromady šestkrát, když si maličký pobyt v bříšku o týden prodloužil. Poslední napářku jsem dokonce provedla den před samotným porodem. Věřím, že všechny tyto mé přípravy jsou výsledkem toho, že jsem odhodlaně rodila bez jakýkoliv léků a ve finále taky bez jakéhokoliv poranění. 

Můj porodní příběh se rovná mému vysněnému porodu. Sama tomu do dnes nemohu uvěřit. Jsem vděčná, že náš první společný zážitek s Maxem byl jedním slovem nádherný.

Velké děkuji patří mému muži, který po celou dobu přípravy na porod, ale i v den samotného porodu byl tím nejlepším parťákem, jakého jsem si mohla přát. Děkuji, lásko, bez Tebe by nic z toho nebylo.