T E R E Z AS příchodem každých narozenin rekapituluji, neminulo mě to ani dnes. Rekapitulovala jsem, jaká byla má životní cesta jako dvaceti sedmi letá osoba.
Mám pocit, že jsem za posledních 12 měsíců musela odžít minimálně tři roky, protože tolik událostí, které se staly, se přeci nemohly vlézt do pouhých 365 dní. Ony se vlastně nevlezou ani na tyto řádky…
Začátek minulých narozenin byl pro mě velkým zlomem. Vrátila jsem se z měsíčního studia učitele jógy na Bali a věděla jsem, že se uvnitř mě navždy něco změnilo. Vnitřně jsem cítila, že nastanou v mém životě velké změny. V počátku jsem netušila jaké, ale šla jsem jim rozhodně naproti. Naproti jsem šla taky s výpovědí v ruce své šéfové, protože jsem věděla, že agenturní prostředí není nic pro mě. Neměla jsem sebemenší tušení, jaká bude práce sama na sebe, ale riskla jsem to. Šla jsem do toho s tím, že existují pouhé dva scénáře, buď to vyjde nebo ne. Pokud obecně k životu, situacím a svým rozhodnutím přistupujeme s láskou, odhodláním a nastavením mysli, že to prostě a jednoduše vyjde, je více než jasné, že se odehraje první scénář. První scénář se v mém životě odehrává už posledních 10 měsíců a dnes děkuji svému o rok mladšímu já, že mělo tu odvahu začít pracovat samo na sebe.
Někdo by si mohl pomyslet, že cokoliv si přeji, to mám. Pojďme se podívat realitě do očí. Vše, co si přejeme nemusí být pro nás správné. Když nám v životě něco nevyjde, jsme smutní, naštvaní a v hlavě začínáme analyzovat, kde nastala chyba. Ona možná žádná chyba nenastala, ono to tak prostě mělo být. Na začátku to nikdy nepochopíme, ale o pár dní, možná měsíců se nám ukáže, že daná situace neměla vyjít a ve výsledku to bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát.
Od listopadu jsem postupně začala redukovat svůj majetek, protože jsem měla naplánovanou několikaměsíční cestu po Asii. Jen já, dva milovaní kamarádi a batůžek. Žádné skladování majetku a už vůbec žádné placení nájmu v Praze. Odešla jsem tedy ze svého úplně prvního vršovického bytu na konci listopadu a plánovaně jsem si v rámci šetření vyzkoušela i úplně poprvé v životě spolubydlení. Život vysokoškoláka na koleji mě minul obloukem, tak jsem si tuto zkušenost ve svých 27 letech dopřála a jsem za to ráda. Do teď si pamatuji společné nákupy, povídání nad vínem v kuchyni nebo pravidelné hlídání Lily. Na konci února jsem byla připravená s batůžkem, bez závazků a movitého majetku, vyjet do zahraničí. Odjela jsem domů k rodině, abychom spolu strávili pár dní před mou několikaměsíční cestou. Když mě máma vyzvedla na nádraží, šly jsme na kafe a ve sluchátkách jsme poslouchaly zprávy, kde zaznívala slova z řad ústavních činitelů, ze kterých se mi začalo svírat hrdlo. Slova, která nesevřela jenom mé hrdlo, ale i mé plány. Pár dní před mým odletem uzavřeli hranice, ze svobody se najednou stal nedosažitelný pojem a svět se obrátil vzhůru nohama.
Nastala situace, která neměla obdoby a já místo odjezdu řešila, co strach dokáže udělat s lidmi. Byla to zvláštní doba a myslím, že ji jednou budeme všichni vyprávět svým vnoučatům.
Obrácený svět mi dal čas s rodinou, který jsem neměla posledních sedm let. Přinesla mi uvědomění, že rodina mi opravdu chybí víc, než si přiznávám a já dnes z Prahy na Moravu utíkám častěji než dříve. Svět naruby mi přinesl možnost online studovat jógu a dokončit certifikaci potřebnou pro výuku v České republice. Zvláštní doba mi přinesla úžasné jógové duše do života a u jedné takové duše dnes učím ve studiu, to je pro mě víc než plánovaná cesta po Asii …
Tohle jsem ale na začátku nevěděla. Nevěděla jsem, že vše se v mém životě děje přesně, jak má.
Dlouhé roky jsem snila o tom, že vytvořím projekt s charitativním účelem. Snila jsem i o tom, že bych ráda byla součástí projektu někoho jiného. Dnes jsem za své odhodlání dát dohromady charitativní jógu za účelem pomoci opuštěným pejskům neskutečně vděčná a nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že budeme za dva týdny slavit rok. Jsem vděčná svým přátelům, kteří se mě před měsícem vyptávali, co chci k narozeninám. Díky těmto otázkám se zrodila myšlenka pomoci dalšímu projektu, ale jinému než pejskům. Možná věkem, možná počínající mateřské pudy mě dovedly k myšlence pomoct dětem, a tak jsem našla projekt Dobrodějky, kterým jsme společně měsíční sbírkou přispěli 6.500 Kč. Tohle jenom dokazuje, jak úžasné lidi kolem sebe mám. ❤️
Za posledních dvanáct měsíců mi do života přišlo mnoho úžasných lidí, ale mnoho jich taky odešlo svou cestou. Je to přirozené, lidé se scházejí a rozcházejí. Každý z nás se mění a se změnou přichází i obměna prostředí, a právě i lidí. Odchody jsou přirozené a namísto rozdělených cest, se zaměřte na vděčnost za to, že daná osoba vůbec byla součástí vaší životní cesty.
Život píšeme myšlenkami, proto si utvářejte ty nejkrásnější myšlenky, co dokážete. Pamatujte, že ne všechny myšlenky jsou pro nás správné a proto někdy nastane překážka. Překážka, která do našeho života patří a má své opodstatnění. Dejte si čas na porozumění a uvědomění, časem vše začne dávat smyl.
Myšlenkami tvoříme svět. Tvořte si svůj vysněný svět a přijměte překážky, jako nedílnou součást. ❤️
