T E R E Z AKaždý můj článek, každý můj popisek, a vlastně každý můj řádek vychází z mých současných pocitů, nebo pocitů mého okolí. Jednoduše neumím psát o myšlenkách, které zrovna neprožívám.
Článků, které jsem napsala v minulosti a nezveřejnila je, je mnoho. K minulosti se už jen málokdy vracím. Zbytečně by mě zdržovalo něco, co nezměním. Na druhou stranu ale ráda ukáži, že i já jsem jen člověk. Zranitelná žena, kterou taky a ne jednou v životě potkala bolest.
Je to už pár let, co jsem napsala tento článek. Když se na to podívám s odstupem, tak bych svému přesně o dva roky mladšímu já řekla:
“Teri, vydrž! Počkej až uvidíš, kde jsi a co všechno jsi dokázala.” ♥ …
… a přesně proto mě už ani jedna emoce z daného článku nezasáhla. Tento článek teď není pro mě, ale pro ženy, které se nacházejí v tom stejném bodě, jako jsem se kdysi nacházela já.
Někdy se stane, že se dostanete do bodu, kdy bohužel zjistíte, že takhle dál nemůžete. Stagnujete na pomyslném bodě, ze kterého se chcete dostat jinam, tam kde to budete zase vy, vaše šťastné já … ale místo toho, abyste myslely na sebe, tak více myslíte na druhé a trpíte. Trpíte tím, že předstíráte. Předstíráte, jak jste v daném bodě šťastné, ale přitom se přemáháte.
Předstíráte, protože věříte, že když vytrváte, tak se tak ve výsledku budete i cítit. Chcete to, moc to chcete. Chcete se cítit opět šťastné. Ale váš rozum je ve výsledku silnější, než cokoliv jiného a nedokážete své pocity, tělo ani mysl přimět, aby to tak bylo, když ve skutečnosti jsou vaše pocity už dávno jiné.
Odehrálo se ve vašem společném životě toho tolik ale pořád věříte, že přijde aspoň ta jedna. Ta jedna situace, která to napraví… tak čekáte… pořád čekáte … ale nic. Najednou jste v začarovaném kruhu, který se neustále točí a nekončí. Najednou se nacházíte tam, kde se od vás očekává, že vše přejdete. Jen tak, lehce jako lusknutí prsty. Bez toho, aniž by přišla ta věc, ta jediná věc, která vše zapomene.
Následkem všeho se ale stane, že přestane být ve vzduchu “ten pocit”… pocit, kdy Vám je opět patnáct, v břiše máte motýlky a usmíváte se, ať prší, sněží, svítí slunce či měsíc. Někdy se to prostě stává, je to život. Nikde není napsáno, že tenhle pocit je věčný. Život a události, které se odehrály tomu, tak přihrály. Lidé se scházejí, ale také rozcházejí. Přijdou do vašeho života a zase odejdou. Ze začátku vždy přinesou pomyslné štěstí, které vás přenáší do lepších zítřků, ale později už tomu může být úplně jinak.
Je důležité vědět, že za tohle nemůžete být trestány. Vy nikomu neubližujete, ten pocit tam jen prostě přestal být. Ať už souhrou náhod, anebo tomu přispěli jiní. Odejít neznamená ublížit, mnohdy to je právě naopak, i když to tak zprvu nevypadá.
Hlavně si uvědomit, kde je ten nepřekročitelný práh. Práh, který stojí na vašem pomyslném posledním bodě, kde ještě nejste zranitelné. Občas ho totiž vědomě posouváme do míst, kde už dávno nechceme být …
Jsi si jistá, že víš, kde máš svůj “nepřekročitelný práh”?
