ŠESTINEDĚLÍ

Šestinedělí. Kapitola sama o sobě. Slýchávala jsem o šestinedělí z mnoho stran. I moje máma mi vyprávěla o mě, když jsem byla miminko. Já byla to dítě, co pořád spalo, ale opravdu pořád. Na druhou stranu můj chlap bylo to dítě, které nespalo vůbec. Každé miminko je opravdu jiné a nezbývá než počkat a poznat ho…

Do dnes si pamatuji, jak mi všichni říkali, ať hodně spím, že až se maličký narodí, tak se už nevyspím. Říkávala jsem si, co to je hloupost, proč bych se neměla vyspat. No a dnes se směju sama sobě, protože ostatní měli pravdu. Prvních pár dní od porodu bylo nejnáročnějších. Maličkého trápili prdíky a my nevěděli, jak na něj. Poznávali jsme se a netušili jsme, co by potřeboval v danou chvíli. Nedokázali jsme rozeznat, co daný druh pláče znamená. Můj muž čtvrtý den po porodu dokonce rezignoval a přestěhoval se do vedlejšího pokoje. Jenomže já jsem máma s prsy plné mlíka. Já rezignovat nemůžu. Postupně jsme to ladili až do dnešních dnů, kdy přesně víme, co nám zabírá. Nebudu zas tak machrovat. Pláčeme stále, někdy více, někdy méně, ale miminka jednoduše pláčou, vždyť to je jejich jediná forma komunikace, tak se není čemu divit. 

Šestinedělí nebylo jenom o poznávání nás dvou, ale i o získávání větší důvěry ve mě, jako matky. První dny jsem přemýšlela, zda vše dělám správně. Měla jsem trochu strach a byla jsem sama ze sebe unavená, ale postupně mi docházelo, že ano. Vždyť můj syn je to nejdůležitější co mám a vše co dělám, dělám s tou největší láskou a pokorou. Pamatuji si, jak jsem s tebou byla poprvé sama doma. Jak jsem poprvé šla s kočárkem sama. Jak jsem s tebou šla k doktorovi sama. Jak jsem s tebou poprvé jela sama autem. Byly to v danou chvíli nadlidské výkony, za které jsem požadovala medaile a přitom to byly takové prkotiny, které jsme zvládli levou zadní. No jo, první miminko a já poprvé matkou. 

Přiznám se, že jsem možná trochu vnitřně snila o tom, že budeš spinkací po mě a já budu mimo péči o tebe zvládat i domácnost a práci levou zadní. Jsou dny, kdy mám 30 minut „volna“ a stihnu si maximálně dojít na záchod, sníst housku a vypít studený Caro. Pak jsou dny kdy mám hodinu, milion energie a já zvládnu obstarat sebe, uklidit, vyřídit e-maily a nastavit kampaň pro klienta. Na základě toho všeho přemýšlím, z čeho jsem byla před mateřstvím unavená, protože teď je to teprve pořádná jízda. Mámy jsou hrdinky. Ze dne na den dokážou změnit svůj život pro vyšší účel. Účel vychovat nového čistého člověka. Jsem sama zvědavá, kdy do svého života zařadím i další aktivity, které jsem dříve milovala. Teď miluju nejvíc svého syna, takže nejsem smutná, že můj starý život je na druhé koleji. To vůbec ne. Miluji svůj nový život, protože můj syn je můj život. Jsem si ale vědoma, že i jako máma nesmím zapomínat na sebe. Věřím, že časem zvládneme zařadit do života i mé vášně a mé sny. Chce to čas. Teď zpátky k našemu šestinedělí…

Těch šest týdnů od porodu uteklo jako voda. Nebudu lhát. Byla to pěkná jízda. První týden od propuštění z porodnice jsem byla vděčná za návštěvu mé mámy, která mi dodala energii nejen svou přítomností, ale i zeleninovým vývarem a palačinkami. Když odjela a my jsme na všechno byli jenom ty a já. Jízda nabrala vyšší rychlost. Jednou jsme byli dole. Plakal jsi a já tě nedokázala ničím utěšit. Plakal jsi a já nutně potřebovala na toaletu, tak jsem jednoduše běžela s tebou v náručí. Uspávala jsem tě hodinu a celá vyřízená po deseti minutách jsem začala od znovu. Byly dny, kdy jsem nestihla nic a to ani se najíst, napít, v noci vyspat. Vzpomínám na návštěvu doktora, kdy jsem si zapomněla precizně zabalenou přebalovací tašku doma a ty si nutně potřeboval novou plínku. Kapesník v kapse a moje sliny byly skvělou náhradou vlhčeného ubrousku. Já a moje vykojená hlava. Tyto vyčerpávající dny ale vyměnily dny, kdy jsme na horské dráze dojeli zase nahoru. Usmíval ses, roztomile protahoval, vydával ty nejroztomilejší zvuky na světě, prstíčkama mi držel palec, roztomile spinkal v šátku na mém hrudníku a já při těchto všech momentech zjistila, jak úžasný život a přítomný okamžik po tvém boku dokáže být. Jako rodiče máme pocit, že učíme děti, ale ony ve finále učí nás. 

Navzdory všemu přemýšlím, co bych dělala bez svého muže. Kdo by chodil do práce. Kdo by vyvenčil Lilí. Kdo by zašel nakoupit. Kdo by mi přinesl k odpolednímu Caru koláč. Kdo by mě ve vyčerpávající dny rozesmál. Kdo by maličkého na pár chvil houpal místo mě. Kdo by na maličkého dohlédl, když si chci umýt vlasy a dát dlouhou sprchu. Kdo by… Kdo by…. Přeci můj chlap. Děkuju Ti. 

Pohledy na péči o tebe se změnili hned s tím, co ses narodil. Prosím maminky, nepište mi, že to dělám špatně. Žádná máma nedělá nic špatně, dělá to přesně tak, jak to cítí. 

SPÁNEK

První velký zlom nastal ve spinkání. Říkávala jsem si, že budu mít strach usnout s tebou v naší posteli, takže v noci budeš spinkat vedle postele ve své postýlce. Tohle se mi změnilo už v porodnici, kdy jsem paradoxně nemohla vůbec spát, když jsi ležel vedle mě v porodnické postýlce s monitorem dechu. Pořád jsem na tebe koukala a hlídala tě. Jako bych měla pocit, že jenom já tě dokážu ohlídat, narozdíl od elektroniky. Na druhou stranu ani ty jsi tam dlouho nevydržel a po chvilkách se probouzel. Když jsem si tě dala na kojení do postele a my u toho společně usnuli, spali jsme krásně a spokojeně několik hodin. Strach ze zalehnutí byl rázem pryč. Ani doma se to nezměnilo a já zjistila, že postýlka je fajn na spánek přes den, ale v noci neprospívá mě ani tobě. Obdivuji všechny maminky, které v noci vstávají, kojí v plné bělosti a potom miminko dávají do své postýlky a pak teprve znovu usínají. My spíme v podstatě “celou noc” (maminky asi tuší, že je to hloupost). Podle mého muže to je ale realita, protože vstává s větou “dneska skvělý, malý se neprobudil ani jednou”, na to mu vždy ráda odpovím: “ne, lásko, ty ses neprobudil ani jednou” (hahaha :D). Budíme se dvakrát za noc na rychlé přebalení a potom oba znovu usínáme při kojení vedle sebe v posteli a já se vyspím krásných 7 hodin v noci. Jsem šťastná, že jsme našli systém, který funguje nám oběma a upřímně … probouzet se každé ráno vedle tebe mě dělá šťastnou. 

TICHO

Myslela jsme si, že miminka potřebují ke spánku absolutní klid a já ve strachu první dny neměla v plánu ani splachovat záchod. Postupně mi docházelo, že Max není miminko, které mu by se líbilo uspávání za zvuku infantilních miminkovských melodií na harmoniku, ale nejvíc ho uklidňuje rytmický pop nebo rap a nejlépe v podání máminy tance a zpěvu, spolu s chováním v náručí. Jednoduše geny se nezapřou a my dnes i když spíš, normálně fungujeme za všech zvuků, a to i filmem s tebou v posteli. 

KOJENÍ

O kojení jsem slyšela spoustu příběhů. Děsivé příběhy bolestivých bradavek, tvrdých a bolavých prsou, ale i to jak je kojení namáhavé a vyčerpávající. Trochu jsem se obávala, ale ke svému překvapení kojení napříč těchto příběhům naprosto miluju. Miluju to napojení. Je to moment, který patří nám dvěma. Vždy mám při kojení pocit, jako bychom se na sebe napojili. Neabsolvovala jsem žádný laktační kurz, ale měla jsem laktační poradkyni domluvenou pro případ, kdyby mléko stagnovalo. Já prostě a jednoduše chtěla kojit a byla jsem připravená na vše. Naštěstí jsme jejich služeb nevyužili. Mléko se mi spustilo v plné síle třetí den po porodu a podle maličkého váhy tankuju pravděpodobně salko, protože malý přibírá raketovou rychlostí. Vyhnuli se mi i bolesti bradavek a jakékoliv rozsáhlejší bolesti prsou. Děkuji. Pouze jednou jsem pocítila, co znamená mít náběh na zánět prsu. Jednoduše v jednu chvíli toho mlíka bylo jako pro dvě děti a mě se začalo usazovat v prsu, au au au. Kojení nám ale spoustu věcí usnadňuje. Nemusíme nic kupovat, nic chystat, nic ohřívat. Vše je připravené ihned. Současně maličkého prsa uklidňují, takže když přijdou bolesti bříška, kojení a teplo prsa vždy pomůže. Zároveň můj muž by dodal, že nutnost pořídit nové podprsenky o dvě čísla větší, je za něj naprosto v pořádku. Jen tedy stále přemýšlím o kojení na veřejnosti… 

DUDLÍK

Odjakživa jsem si myslela, že k miminkům patří dudlík jako tkaničky k teniskám. Jenomže už jsme skončili šestinedělí a ty ho stále nemáš. Přiznám se, že jsem prvně myslela, že ho úplně vynecháme, ale když přišel krizový den a ty jsi měl záchvaty pláče, protože prdíky vítězily nad námi. Polevila jsem a řekla jsem si, že to vyzkoušíme. Říkala jsem si, že se ti dudlík bude nejspíše líbit. Světě div se. Máš radši moje bradavky a dudlík s přehledem odmítáš. Zvládáš to prostě i bez něj. Možná se k němu ještě dostaneme, ale možná taky ne.

Jsem zvědavá, co se mi s tebou ještě změní. Jedno je jistý, ta čistá vesmírná láska, kterou k tobě cítím, nikoliv.